Hana se tenkrát modlila těmito slovy:
„V Hospodinu se raduji srdcem svým,
v Hospodinu svůj roh pozvedám.
Svým protivníkům se teď zasměji,
mou radostí je spása tvá.
Není svatého kromě Hospodina,
ne, není nikdo jako ty,
není skály, jako je náš Bůh!
Přestaňte s těmi pyšnými řečmi,
povýšenost vám proudí z úst,
Hospodin však je Bůh vševědoucí –
on lidské skutky posoudí.
Luky siláků rozlámaly se,
ti, kdo klopýtali, síly nabyli.
Kdo byli sytí, teď pro chléb nádeničí,
kdo byli hladoví, lačnět přestali.
Neplodné sedm narodí se,
matka mnohých však uvadne.
Hospodin dává smrt i život,
do hrobu i z hrobu uvádí.
Sesílá bídu, dává hojnost,
poníží a rovněž povýší.
Chudáka umí z prachu pozvednout,
ubožáka bere ze smetiště,
mezi knížaty jim dává usednout,
dává jim místo na čestných sedadlech.
Hospodinu patří sloupy země,
založil na nich celý svět.
Kroky svých věrných opatruje,
darebáci však hynou v tmě.
Svou vlastní silou se nikdo neprosadí,
Hospodinovi protivníci budou zničeni.
Nejvyšší z nebe zaburácí,
končiny světa bude soudit Hospodin.
Hospodin silou obdaří svého krále,
roh svého pomazaného pozvedne!“
Elkána se pak vrátil domů do Rámy, ale chlapec zůstal u kněze Elího, aby sloužil Hospodinu.