Lukáš 17:1-19

Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru! Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to líto,‘ musíš mu odpustit.“ Apoštolové Pánu řekli: „Dej nám víc víry.“ „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás. Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z orby nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty‘? Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“ Cestou do Jeruzaléma procházel pomezím Samaří a Galileje. Když přicházel k jedné vesnici, setkalo se s ním deset malomocných. Zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte se ukázat kněžím.“ A jak šli, byli očištěni. Jakmile jeden z nich uviděl, že je uzdraven, vrátil se a hlasitě chválil Boha. Padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. Ten muž byl Samaritán. „Copak jich nebylo očištěno deset?“ zeptal se Ježíš. „Kde je těch zbylých devět? Nikdo z nich se nevrátil, aby vzdal Bohu slávu, jedině tento cizinec?“ Potom mu řekl: „Vstaň a jdi. Tvá víra tě uzdravila.“