1 Královská 17:1-24
1 Královská 17:1-24 Bible 21 (B21)
Eliáš Tišbejský, přistěhovalec z Gileádu, řekl Achabovi: „Jakože je živ Hospodin, Bůh Izraele, před jehož tváří stojím, v těchto letech nebude rosa ani déšť – jedině na mé slovo.“ Potom dostal slovo Hospodinovo: „Odejdi odsud, obrať se na východ a skryj se u potoka Kerít na protější straně Jordánu. Z toho potoka budeš pít a havranům jsem přikázal, aby tě tam živili.“ Odešel tedy a zachoval se podle Hospodinova slova: šel a usadil se u potoka Kerít na protější straně Jordánu. Havrani mu ráno i večer nosili chléb a maso a z potoka pil. Po nějaké době ale potok vyschl, protože v zemi nepršelo. Tehdy dostal slovo Hospodinovo: „Vstaň, jdi do Sarepty Sidonské a zůstaň tam. Hle, přikázal jsem jedné tamější vdově, aby tě živila.“ Vstal tedy a vydal se do Sarepty. Přišel k městské bráně a hle, jakási vdova tam právě sbírala dříví. „Přinesla bys mi trochu vody ve džbánku?“ zavolal na ni. „Chtěl bych se napít.“ A když otočila, že pro ni půjde, zavolal za ní: „Přines mi prosím také kousek chleba.“ Na to mu odpověděla: „Jakože je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám ani kousek. Mouky je ve džbánu jen tak na dlaň a v láhvi jen troška oleje. Nasbírám teď trochu dříví a půjdu to připravit sobě a synovi. Sníme to a umřeme.“ „Neboj se,“ řekl jí Eliáš. „Jdi, udělej, cos řekla, ale nejdřív mi z toho připrav chlebovou placku a dones mi ji. Potom připravíš jídlo sobě a synovi. Neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka z toho džbánu nedojde a oleje z láhve neubude až do dne, kdy Hospodin sešle na zem déšť.‘“ Šla tedy a udělala, jak Eliáš řekl. Ona i její dům pak měli dlouho co jíst. Mouka ve džbánu nedocházela a olej v láhvi neubýval, přesně jak řekl Hospodin skrze proroka Eliáše. Po nějaké době syn té ženy, paní domu, onemocněl. Byl tak těžce nemocný, že nakonec přestal dýchat. „Co proti mně máš, Boží muži?“ vyčetla Eliášovi. „To jsi mi přišel připomenout můj hřích a zabít mi syna?“ „Podej mi svého syna,“ řekl jí. Vzal jí ho z náruče, vynesl ho do horní místnosti, kde bydlel, a položil ho na své lůžko. Pak volal k Hospodinu: „Hospodine, Bože můj, to budeš i s tou vdovou, u které bydlím, nakládat tak zle? To jí chceš zabít syna?“ Potom se třikrát za sebou položil na chlapce a volal k Hospodinu: „Prosím, Hospodine, Bože můj, ať se do toho dítěte vrátí duše!“ A Hospodin Eliáše vyslyšel. Do chlapce se vrátila duše, a on ožil. Eliáš ho vzal, snesl ho z horní místnosti dolů do domu a předal ho matce. „Podívej se, tvůj syn žije,“ řekl jí. „Teď vím, že jsi Boží muž,“ odpověděla žena Eliášovi. „Opravdu máš v ústech slovo Hospodinovo!“
1 Královská 17:1-24 Bible Kralická 1613 (BKR)
Tedy Eliáš Tesbitský, obyvatel Galádský, mluvil k Achabovi: Živť jest Hospodin Bůh Izraelský, před jehož oblíčejem stojím, že nebude těchto let rosy ani deště, jediné vedlé řeči mé. I stalo se slovo Hospodinovo k němu, řkoucí: Odejdi odsud a obrať se k východu, a skrej se u potoka Karit, kterýž jest naproti Jordánu. A budeš z toho potoka píti, krkavcům pak jsem přikázal, aby tě tam krmili. Kterýž odšed, učinil, jakž mu přikázal Hospodin. Nebo odšed, usadil se při potoku Karit, kterýž byl proti Jordánu. A krkavci přinášeli jemu chléb a maso každého jitra, též chléb a maso každého večera, a z potoka pil. Tedy po přeběhnutí dnů některých vysechl ten potok, nebo nebylo žádného deště v té zemi. I stalo se slovo Hospodinovo k němu, řkoucí: Vstaň a jdi do Sarepty Sidonské, a buď tam. Aj, přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila. Kterýž vstav, šel do Sarepty, a přišel k bráně města, a aj, žena vdova sbírala tu dříví. A zavolav jí, řekl: Medle, přines mi trochu vody v nádobě, abych se napil. A když šla, aby přinesla, zavolal jí zase a řekl: Medle, přines mi také kousek chleba v ruce své. I odpověděla: Živť jest Hospodin Bůh tvůj, žeť nemám žádného chleba, ani podpopelného, kromě hrsti mouky v kbelíku a maličko oleje v nádobce, a aj, sbírám dvě dřevě, abych šla a připravila to sobě a synu svému, abychom snědouce to, za tím zemříti musili. I řekl jí Eliáš: Neboj se. Jdi a učiň, jakž jsi řekla, a však udělej mi prvé z toho malý chléb podpopelný a přines mi; potom sobě a synu svému uděláš. Neboť toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Mouka z kbelíka toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Hospodin déšť na zemi. I šla a učinila vedlé řeči Eliášovy, a jedla ona i on i čeled její až do těch dní. Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, vedlé řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze Eliáše. A když to přeběhlo, stalo se, že se roznemohl syn ženy, paní toho domu, a byla nemoc jeho velmi těžká, tak že nezůstalo v něm dýchání. Protož řekla Eliášovi: Co mně a tobě, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomenul nepravost mou, a umořil syna mého? Kterýž odpověděl jí: Dej sem syna svého. A vzav ho z lůna jejího, vnesl jej na síň, kdež sám přebýval, a položil ho na lůžko své. Tedy volal k Hospodinu a řekl: Hospodine Bože můj, také-liž s tou vdovou, u kteréž pohostinu jsem, tak zle nakládáš, že jsi umořil syna jejího? A roztáh se nad dítětem po třikrát, zvolal k Hospodinu a řekl: Hospodine Bože můj, prosím, nechť se navrátí duše dítěte tohoto do vnitřností jeho. I vyslyšel Hospodin hlas Eliášův, a navrátila se duše dítěte do vnitřností jeho, i ožilo. A vzav Eliáš dítě, snesl je z síně do domu, a dal je matce jeho. I řekl Eliáš: Pohleď, syn tvůj živ jest. Tedy řekla žena Eliášovi: Jižť jsem nyní poznala, že jsi muž Boží, a že řeč Hospodinova v ústech tvých jest pravá.
1 Královská 17:1-24 Český studijní překlad (CSP)
Elijáš Tišbejský z Tišbé v Gileádu řekl Achabovi: Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, jemuž sloužím, v těchto letech nebude rosa ani déšť, jenom podle mého slova. I stalo se k němu Hospodinovo slovo: Jdi odsud, vydej se na cestu na východ a ukryj se u potoka Kerítu, který je naproti Jordánu. I stane se, že budeš pít z potoka, a havranům jsem přikázal, aby tam o tebe pečovali. On šel a jednal podle Hospodinova slova. Odešel a pobýval u potoka Kerítu, který je naproti Jordánu. Havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a pil z potoka. Po nějakém čase se stalo, že potok vyschl, protože v zemi nebyl déšť. Stalo se k němu Hospodinovo slovo: Vstaň, jdi do Sarepty, která patří Sidónu, a pobývej tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby o tebe pečovala. Vstal tedy a odešel do Sarepty. Když přišel ke vchodu do města, uviděl tam vdovu, jak sbírá dříví. Zavolal na ni: Podej mi, prosím, trochu vody v nádobě, abych se napil. Když šla, aby to přinesla, zavolal na ni: Vezmi mi, prosím, s sebou i kousek chleba. Řekla: Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám ani koláček, jenom hrst mouky ve džbánu a trochu oleje ve džbánku. Podívej, sbírám pár kousků dříví, abych to šla udělat pro sebe a svého syna, sníme to a zemřeme. Elijáš jí řekl: Neboj se. Jdi a učiň podle svého slova. Avšak nejprve z toho udělej malý chléb pro mě a přines mi to. Pro sebe a pro svého syna udělej potom. Neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Mouka ve džbánu nedojde a oleje ve džbánku nebude nedostatek až do dne, kdy dá Hospodin déšť na povrch země. Šla a učinila podle Elijášova slova a jedla ona i on a její dům po mnoho dní. Mouka ve džbánu nedošla a oleje ve džbánku nebyl nedostatek podle Hospodinova slova, které promluvil prostřednictvím Elijáše. Po těchto událostech se stalo, že syn té ženy, paní domu, onemocněl a jeho nemoc byla velmi těžká, takže v něm nezůstal dech. Žena řekla Elijášovi: Co je ti do mě, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomenul mou vinu a usmrtil mého syna? Odpověděl jí: Dej mi svého syna. Vzal ho z jejího klína, vynesl ho do horní místnosti, kde bydlel, a položil ho na svou postel. Potom volal k Hospodinu: Hospodine, můj Bože, což i se vdovou, u níž pobývám jako cizinec, naložíš zle a usmrtíš jejího syna? Natáhl se třikrát na chlapce a volal k Hospodinu: Hospodine, můj Bože, ať se vrátí duše tohoto chlapce do jeho nitra. Hospodin vyslyšel Elijáše, chlapcova duše se vrátila do jeho nitra a ožil. Elijáš vzal chlapce, snesl ho z horní místnosti do domu a dal ho jeho matce. Pak Elijáš řekl: Pohleď, tvůj syn žije. Žena Elijášovi odpověděla: Teď vím, že jsi Boží muž, a Hospodinovo slovo ve tvých ústech je pravdivé.