Jeremiáš 17:1-17
Jeremiáš 17:1-17 Bible Kralická 1613 (BKR)
Hřích Judův napsán jest pérem železným, rafijí kamene přetvrdého, vyryt jest na tabuli srdce jejich, a na rozích oltářů vašich, Tak když zpomínají synové jejich na oltáře jejich i háje jejich, pod dřívím zeleným, na pahrbcích vysokých. Ó horo, s tím polem jmění tvé i všecky poklady tvé vydám v rozchvátání, pro hřích výsostí tvých, ve všech končinách tvých. A ty musíš lhůtu dáti z strany sebe dědictví svému, kteréž jsem byl dal tobě, a podrobím tě v službu nepřátelům tvým v zemi, o níž nevíš; nebo jste oheň zanítili v prchlivosti mé, kterýž až na věky hořeti bude. Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho. Nebo bude podobný vřesu na pustině, kterýž necítí, když co přichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti v zemi slatinné, a v níž se nebydlí. Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin. Nebo podobný bude stromu štípenému při vodách, a při potoku pouštějícímu kořeny své, kterýž necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce. Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, a zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutků jeho. Koroptva škřečí, ale nevysedí. Tak kdož dobývá statku však s křivdou, v polovici dnů svých musí opustiti jej, a naposledy bude bláznem. Místo svatyně naší, stolice slavná Nejvyššího, věčně trvá. Ó naděje Izraelova, Hospodine, všickni, kteříž tě opouštějí, nechť jsou zahanbeni. Kárání má v zemi této nechť jsou zapsána; nebo opustili pramen vod živých, Hospodina. Uzdrav mne, Hospodine, a zdráv budu; vysvoboď mne, a vysvobozen budu, ty jsi zajisté chvála má. Aj, oni říkají mi: Kdež jest to, což předpovídal Hospodin? Nechť již přijde. Ješto jsem já se nevetřel, abych pastýřem byl tvým, a dne bolesti nebylť jsem žádostiv, ty víš. Cožkoli vyšlo z rtů mých, před oblíčejem tvým jest. Nebudiž mi k strachu, útočiště mé jsi v čas trápení.
Jeremiáš 17:1-17 Bible 21 (B21)
„Hřích Judy je vepsán železným rydlem, diamantovým hrotem je vyryt na tabulích jejich srdcí, na rozích jejich oltářů! Jejich synové myslí jen na své oltáře, na své posvátné kůly u košatých stromů na vysokých kopcích i na horách v kraji. Vaše bohatství a všechny vaše poklady nechám padnout za kořist i s těmi vašimi výšinami kvůli hříchu páchanému po celém vašem území. Svou vlastní vinou přijdete o dědictví, které jsem vám dal. Nechám vás otročit vašim nepřátelům v neznámé zemi, neboť jste roznítili plamen mého hněvu – a bude hořet navěky!“ Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Je jako strom zasazený u vody – zapouští kořeny u řeky. Nebojí se, když vedro přichází; jeho listy se vždy zelenají, v roce sucha nemá obavy a nepřestává nést plody.“ Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám lidská svědomí, abych každému odplatil podle jeho cest, tak jak za své skutky zaslouží.“ Jako koroptev sedící na vejcích, která jí nepatří, tak je ten, kdo si hromadí nepoctivý zisk. Opustí je totiž v půlce života a na konci bude za hlupáka. Trůn slávy, od počátku vyvýšený, je místo naší svatyně. Naděje Izraele, Hospodine, všichni, kdo tě opouštějí, propadnou hanbě. Ti, kdo se od tebe odvracejí, budou zapsáni v prachu země, protože Hospodina opustili, ten pramen vody živé. Uzdrav mě, Hospodine, a budu zdráv, zachraň mě, a budu zachráněn – má chvála patří tobě! Hle, říkají mi: „Co je s tím Hospodinovým slovem? Tak ať se tedy splní!“ Nestál jsem o to, být tvým pastýřem, nepřál jsem si ten hrozný den. Ty víš, co mi vyšlo ze rtů, leží to před tebou. Nebuď mi postrachem – jsi mé útočiště ve zlý den!
Jeremiáš 17:1-17 Český studijní překlad (CSP)
Judův hřích je zapsán železným rydlem, diamantovým hrotem; je vyryt na tabulku jejich srdcí a na rohy vašich oltářů. Jejich synové myslí na své oltáře a na své posvátné kůly, na zelené stromy, na vyvýšená návrší, na horách, na poli. Tvůj majetek a všechny tvé poklady vydám za kořist, tvá návrší kvůli hříchu páchanému na celém tvém území. Opustíš, a to kvůli sobě, své dědictví, které jsem ti dal, a nechám tě otročit tvým nepřátelům v zemi, kterou neznáš; protože jste zanítili oheň mého hněvu, a ten bude hořet navěky. Toto praví Hospodin: Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, neuvidí, když přijde dobro, usídlí se na vyprahlých místech v pustině, v solné, neobydlené zemi. Požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce. Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Já, Hospodin, zkoumám srdce a zkouším ledví, abych každému dal podle jeho cest, podle ovoce jeho činů. Podobný koroptvi, která sedí na vejcích, ale nezplodí mladé, je ten, kdo neprávem získává bohatství; uprostřed svého života ho opustí a na konci bude vypadat jako blázen. Trůne slávy, vyvýšený od počátku, místo naší svatyně! Naděje Izraele, Hospodine! Všichni, kdo tě opouštějí, se budou stydět. Ti, kteří se od tebe odvrátili, budou zapsáni do země stínů, protože opustili pramen živé vody, Hospodina. Uzdrav mě, Hospodine, a budu uzdraven, zachraň mě a budu zachráněn, protože ty jsi má chvála. Hle, oni mi říkají: Kde je Hospodinovo slovo? Ať konečně přijde! Já jsem se nedral, abych byl tvým pastýřem, netoužil jsem po žalostném dni. Ty znáš to, co vyšlo z mých rtů, bylo to před tvou tváří. Nebuď mi postrachem, ty jsi moje útočiště ve zlý den.