Job 9:1-31
Job 9:1-31 Bible 21 (B21)
Job na to řekl: „Vím, je to tak, jistě máš pravdu. Může snad člověk být před Bohem v právu? Kdyby s ním někdo snad chtěl jít k soudu, z tisíce otázek by nezodpověděl jednu. Má hlubokou moudrost a nesmírnou sílu – uspěl snad někdy, kdo stanul proti němu? On hory přenáší, než se kdo naděje, poráží je, když hněvá se. I zemí z místa pohnout dokáže, tak že se třesou její pilíře. Řekne slunci, a nevyjde, svou pečetí hvězdy zakryje. On sám roztahuje nebesa, přes moře kráčí po vlnách. Učinil Oriona i Velký vůz, Plejády i souhvězdí na jihu. On koná věci veliké a tajemné, jeho zázraky jsou nesčetné. Když projde kolem, já ho nespatřím, půjde dál, i když to netuším. Když něco vezme, kdo mu zabrání? Kdopak mu řekne: ‚Co to provádíš?‘ Svůj hněv Bůh omezovat nijak nehodlá – před ním se musí sklonit i pomocníci netvora! Jak bych se tedy já před ním obhájil? Jak najdu slova, abych ho obvinil? Neobhájím se, i když jsem nevinný, u svého Soudce bych musel o milost žadonit. I kdyby se dostavil, když ho předvolám, nevěřím, že by mi vůbec naslouchal. Rozdrtil by mě vichřicí, pro nic za nic by mé rány rozmnožil. Nenechal by mě ani nadechnout, nasytil by mě samou útrapou. Přemoci ho? Hle – je nejsilnější! Jít s ním na soud? Kdo ho předvolá? I kdybych byl nevinný, má ústa mě odsoudí; i kdybych byl bezúhonný, řekne, že jsem zvrácený. Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží – už se mi nechce žít! Všechno je jedno, proto řekl jsem: On hubí bezúhonného spolu s bídákem! Když zhoubná rána náhle dopadne, zoufalství nevinných on se zasměje. Když země padne do rukou bídáka, zrak jejích soudců on sám zakrývá – a když ne on, kdo pak? Rychleji než běžec utekly mé dny, šťastné nebyly, teď jsou pryč. Jak rákosové čluny kolem propluly, jak orel řítící se za svou kořistí. Mohl bych říci: ‚Přestanu s nářkem, zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘ Jenže se děsím všech svých trápení – neosvobodíš mě, to dobře vím. Jsem předem odsouzen – proč bych se snažil zbytečně? I kdybych se ve sněhu vykoupal, i kdybych si dlaně louhoval, stejně mne shodíš do žumpy, že i svému plášti budu odporný.
Job 9:1-31 Bible Kralická 1613 (BKR)
Odpověděv pak Job, řekl: I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným? A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov. Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil? On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své. On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její. On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje. On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských. On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne. On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu. Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho. Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš? Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní. Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl? Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu. Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj, Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny. Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi. Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí? Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží. Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého. Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje. Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá; Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest? Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí. Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu. Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se: Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš. Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval? Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své, Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
Job 9:1-31 Český studijní překlad (CSP)
Nato Jób odpověděl. Řekl: Opravdu vím, že to tak je, ale jak může být smrtelný člověk spravedlivý před Bohem? Jestliže s ním bude chtít vést spor, neodpoví mu na jedinou věc z tisíce. Má moudré srdce a ohromnou sílu. Kdo se proti němu kdy zatvrdil a uspěl? On přenáší hory, aniž by poznaly, kdo je ve svém hněvu vyvrátil. On pohybuje zemí z jejího místa, až se rozechvějí její sloupy. On domlouvá slunku, a to nezazáří, vůkol hvězd umístí pečeť. On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře. Tvoří Medvěda, Orion a Plejády i jižní souhvězdí. Činí veliké věci, jež ani nelze vyzpytovat, divy, jež ani nelze spočítat. Jestliže projde nade mnou, nic neuvidím, a přejdeli, ani jej nerozpoznám. Jestliže něco uchvátí, kdo ho přinutí to vrátit? Kdo mu řekne: Co to děláš? Bůh neodvrátí svůj hněv. Před ním se sklonili i pomocníci obludy. Jak bych mu tím spíše mohl odpovídat já? Jak mám volit slova při rozhovoru s ním? Vždyť i kdybych byl v právu, nebyl bych schopen odpovědět; svého soudce bych jen prosil o smilování. Pokud bych volal a odpověděl by mi, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas. Neboť mě drtí bouří a bezdůvodně rozmnožuje mé modřiny. Nedovolí, aby se mi vrátil dech, nýbrž sytí mě hořkostmi. Pokud jde o sílu, ano je udatný, a pokud jde o soud, kdo jiný mě předvolá? I když budu v právu, má ústa mě usvědčí z viny; jsem bezúhonný, ale prohlásila mě za zvráceného. Jsem bezúhonný. Nebudu se starat o svou duši, zavrhnu svůj život. Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným stejně jako s ničemou. Jestliže bič náhle usmrtí, posmívá se zoufalství nevinného. Země je vydána do ruky ničemy, on zakrývá tvář jejích soudců. Pokud ne on, kdo je to tedy? A mé dny byly rychlejší než běžec; utekly, neviděly blaho. Pominuly spolu s rákosovými loděmi, jako se orel střemhlav vrhá na kořist. Řeknuli si: Zapomenu na své stěžování, opustím svou utrápenou tvář a pookřeji, lekám se všech svých bolestí, vím, že mě nenecháš bez trestu. Já platím za ničemníka, nač se mám unavovat marností? Kdybych se omyl vodou ze sněhu a dlaně si očistil louhem, jednou mě ponoříš do jámy a bude mnou opovrhovat i můj plášť.