Ani její děti nebudu milovat,
protože jsou to děti ze smilstva.
Jejich matka totiž smilnila,
nestydatá byla jejich rodička.
Říkala: „Půjdu za svými milenci,
kteří mi jídlo i vodu dávají,
kteří mi dávají vlnu i len,
olej i nápoje.“
Proto jí zatarasím cestu trním
a zastavím ji zdí,
aby netrefila svými stezkami.
Za svými milenci se požene, ale nedožene je,
bude je hledat, ale nenajde.
Tehdy si řekne:
„Vrátím se zpátky za svým manželem,
vždyť mi s ním bylo líp než teď!“
Až dosud ale uznat nechtěla,
že jsem jí obilí, víno i olej dával já,
že jsem jí dával hojnost stříbra i zlata,
které utráceli na Baala.
Své obilí si proto v čas sklizně vezmu zpět
a v době vinobraní víno své;
strhnu z ní svou vlnu i svůj len,
jimiž se přikrývala ve své nahotě.
Brzy odhalím její sprostotu
před zraky jejích milenců
a nikdo ji nezachrání přede mnou.
Ukončím veškeré její veselí,
její svátky i její novoluní,
její soboty i všechny její slavnosti.
Zpustoším její vinice i fíkové sady,
o kterých říká: „Tím mi zaplatili moji milenci,“
a proměním je v lesní houštiny,
kde budou požírány divokými zvířaty.
Potrestám ji za ty dny,
ve kterých uctívá baaly kadidly
a ozdobená náušnicemi a sponami
chodí za svými milenci –
na mě však vůbec nemyslí,
praví Hospodin.
Pak si ji ale znovu nakloním;
povedu ji po poušti,
kde k ní láskyplně promluvím.
Její vinice jí tehdy navrátím,
Rokle neštěstí se jí stane Bránou k naději,
a tehdy mi odpoví jako zamlada,
jako v den, kdy vyšla z Egypta.
Toho dne, praví Hospodin,
mi budeš říkat: „Manželi“ –
Baalem mě nenazveš už nikdy víc.
Jména baalů totiž z tvých úst odstraním,
aby už nebyli svým jménem vzýváni.