Jeremiáš 17:1-17

„Hřích Judy je vepsán železným rydlem, diamantovým hrotem je vyryt na tabulích jejich srdcí, na rozích jejich oltářů! Jejich synové myslí jen na své oltáře, na své posvátné kůly u košatých stromů na vysokých kopcích i na horách v kraji. Vaše bohatství a všechny vaše poklady nechám padnout za kořist i s těmi vašimi výšinami kvůli hříchu páchanému po celém vašem území. Svou vlastní vinou přijdete o dědictví, které jsem vám dal. Nechám vás otročit vašim nepřátelům v neznámé zemi, neboť jste roznítili plamen mého hněvu – a bude hořet navěky!“ Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Je jako strom zasazený u vody – zapouští kořeny u řeky. Nebojí se, když vedro přichází; jeho listy se vždy zelenají, v roce sucha nemá obavy a nepřestává nést plody.“ Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám lidská svědomí, abych každému odplatil podle jeho cest, tak jak za své skutky zaslouží.“ Jako koroptev sedící na vejcích, která jí nepatří, tak je ten, kdo si hromadí nepoctivý zisk. Opustí je totiž v půlce života a na konci bude za hlupáka. Trůn slávy, od počátku vyvýšený, je místo naší svatyně. Naděje Izraele, Hospodine, všichni, kdo tě opouštějí, propadnou hanbě. Ti, kdo se od tebe odvracejí, budou zapsáni v prachu země, protože Hospodina opustili, ten pramen vody živé. Uzdrav mě, Hospodine, a budu zdráv, zachraň mě, a budu zachráněn – má chvála patří tobě! Hle, říkají mi: „Co je s tím Hospodinovým slovem? Tak ať se tedy splní!“ Nestál jsem o to, být tvým pastýřem, nepřál jsem si ten hrozný den. Ty víš, co mi vyšlo ze rtů, leží to před tebou. Nebuď mi postrachem – jsi mé útočiště ve zlý den!