Job 7:1-19

Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu. Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu. I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení. Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána. Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané. Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily. Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří. Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc. Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde. Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí. Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit. Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘ Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění, že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil! Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny! Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci? Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat. Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš?