Job 7:1-19
Job 7:1-19 Bible 21 (B21)
Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu. Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu. I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení. Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána. Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané. Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily. Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří. Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc. Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde. Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí. Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit. Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘ Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění, že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil! Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny! Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci? Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat. Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš?
Job 7:1-19 Bible Kralická 1613 (BKR)
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Job 7:1-19 Český studijní překlad (CSP)
Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka? Jako otrok baží po stínu a jako najatý dělník čeká na svou mzdu, tak jsem pro sebe dostal do dědictví měsíce nicoty a noci trápení mi přidělili. Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy se nachýlí večer? Tak se nasytím svým neklidem až do rozednění. Mé tělo obléklo larvy a chumáče prachu, kůže mi popraskala a zhnisala. Mé dny byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději. Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu blaho. Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po mně pátrat, ale já už tu nebudu. Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde. Nenavrátí se už domů, jeho domov už jej nezpozoruje. Ani já nezadržím svá ústa, promluvím v tísni svého ducha, přemýšlet budu v hořkosti své duše. Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž? Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš. Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti. Pohrdám tím, nebudu žít navěky; nech mě být, vždyť mé dny jsou marnost. Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš? Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet. Jak dlouho ode mne neodvrátíš pohled, nenecháš mě aspoň spolknout slinu?