Job 7:1-19

Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka? Jako otrok baží po stínu a jako najatý dělník čeká na svou mzdu, tak jsem pro sebe dostal do dědictví měsíce nicoty a noci trápení mi přidělili. Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy se nachýlí večer? Tak se nasytím svým neklidem až do rozednění. Mé tělo obléklo larvy a chumáče prachu, kůže mi popraskala a zhnisala. Mé dny byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději. Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu blaho. Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po mně pátrat, ale já už tu nebudu. Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde. Nenavrátí se už domů, jeho domov už jej nezpozoruje. Ani já nezadržím svá ústa, promluvím v tísni svého ducha, přemýšlet budu v hořkosti své duše. Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž? Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš. Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti. Pohrdám tím, nebudu žít navěky; nech mě být, vždyť mé dny jsou marnost. Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš? Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet. Jak dlouho ode mne neodvrátíš pohled, nenecháš mě aspoň spolknout slinu?