Píseň 2:5-17

Osvěžte mě rozinkami, posilněte mne jablky, neboť jsem láskou nemocná. Jeho levice pod hlavou mou a pravicí mě objímá. Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, při srnách, při laních divokých: Neprobouzejte, nerozněcujte lásku, dříve než sama bude chtít. Slyšte – můj milý! Hle – už se blíží, přes hory skáče, spěchá přes kopce! Srnci či kolouchu můj milý podobá se. Hle, za naší zídkou už se zastavil, mezerami se dívá, škvírami nahlíží! Můj milý ozval se a ke mně promluvil: Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď! Hle, zima už skončila, průtrž přestala a je pryč. Kvítí se ukazuje po zemi, čas prozpěvování je tu, hlas hrdličky zní po kraji. Fíkovník nasytil své plody mízou, révový květ svou vůni vydává: Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď! Holubičko má v rozsedlinách skalních, ve skrýši nad srázem, dopřej mi spatřit svůj obličej, svůj hlas mi dopřej uslyšet. Tvůj hlas je tolik lahodný, tvůj obličej tak líbezný! Pochytejte nám lišky, ty lišky maličké, co na vinicích nám škodí, když kvetou naše vinice! Můj milý je můj a já jsem jeho, když pase v liliích. Ještě než s vánkem přijde den a rozprchnou se stíny, vrať se, můj milý! Srnci či kolouchu se podobej na horách béterských!