Píseň 2:5-17
Píseň 2:5-17 Bible Kralická 1613 (BKR)
Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí, Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne. Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl. Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích. Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži. Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď. Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla. Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší. Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď. Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý. Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete. Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium. Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.
Píseň 2:5-17 Bible 21 (B21)
Osvěžte mě rozinkami, posilněte mne jablky, neboť jsem láskou nemocná. Jeho levice pod hlavou mou a pravicí mě objímá. Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, při srnách, při laních divokých: Neprobouzejte, nerozněcujte lásku, dříve než sama bude chtít. Slyšte – můj milý! Hle – už se blíží, přes hory skáče, spěchá přes kopce! Srnci či kolouchu můj milý podobá se. Hle, za naší zídkou už se zastavil, mezerami se dívá, škvírami nahlíží! Můj milý ozval se a ke mně promluvil: Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď! Hle, zima už skončila, průtrž přestala a je pryč. Kvítí se ukazuje po zemi, čas prozpěvování je tu, hlas hrdličky zní po kraji. Fíkovník nasytil své plody mízou, révový květ svou vůni vydává: Vstaň, lásko má, má překrásná, a pojď! Holubičko má v rozsedlinách skalních, ve skrýši nad srázem, dopřej mi spatřit svůj obličej, svůj hlas mi dopřej uslyšet. Tvůj hlas je tolik lahodný, tvůj obličej tak líbezný! Pochytejte nám lišky, ty lišky maličké, co na vinicích nám škodí, když kvetou naše vinice! Můj milý je můj a já jsem jeho, když pase v liliích. Ještě než s vánkem přijde den a rozprchnou se stíny, vrať se, můj milý! Srnci či kolouchu se podobej na horách béterských!
Píseň 2:5-17 Český studijní překlad (CSP)
Oživte mne hrozinkovými koláči, z jablek mi dodejte sílu, neboť jsem láskou nemocná. Hlavou mu na levici ležím, svou pravicí mne objímá. Zapřísahám vás, dcery Jeruzaléma, při plachých gazelách a laních, ať nebudíte, neprobouzíte lásku, dokud nebude chtít. Slyš! To je můj milý! Hleďte, už jde! Už skáče přes hory, přeskakuje kopce. Jako srnec je můj milý, jak samec gazely. Hleďte, už stojí u nás za zdí, do okének nahlíží, mřížkami hledí. Ozval se můj milý, toto mi praví: Vstávej, má lásko, pojď, ty má krásko. Vždyť skončila už zima, pominuly deště, jsou ty tam. Květinky z půdy prokvétají, přišel čas révu prořezat, hrdliččin hlas je slyšet po kraji. Na fíkovníku dozrávají fíky první, réví už rozkvétá, vydává vůni. Vstávej, má lásko, pojď, ty má krásko. Holoubku můj ve skále schovaný, ukrytý na srázu u stěny, jak vypadáš, ukaž se mi, ať slyším tvůj hlas! Vždyť hlas tvůj tak libě zní a pohled na tebe je plný krás. Pochytejte nám lišky, lištičky, co na vinicích škodí. Vždyť naše vinice rozkvétá. Můj milý je můj a já jeho. V liliích se pase. Než zavane den a prchnou stíny, ukaž se, můj milý, buď jako srnec, jak samec gazely na horách mezi vrcholy.