Píseň 2:5-17

Oživte mne hrozinkovými koláči, z jablek mi dodejte sílu, neboť jsem láskou nemocná. Hlavou mu na levici ležím, svou pravicí mne objímá. Zapřísahám vás, dcery Jeruzaléma, při plachých gazelách a laních, ať nebudíte, neprobouzíte lásku, dokud nebude chtít. Slyš! To je můj milý! Hleďte, už jde! Už skáče přes hory, přeskakuje kopce. Jako srnec je můj milý, jak samec gazely. Hleďte, už stojí u nás za zdí, do okének nahlíží, mřížkami hledí. Ozval se můj milý, toto mi praví: Vstávej, má lásko, pojď, ty má krásko. Vždyť skončila už zima, pominuly deště, jsou ty tam. Květinky z půdy prokvétají, přišel čas révu prořezat, hrdliččin hlas je slyšet po kraji. Na fíkovníku dozrávají fíky první, réví už rozkvétá, vydává vůni. Vstávej, má lásko, pojď, ty má krásko. Holoubku můj ve skále schovaný, ukrytý na srázu u stěny, jak vypadáš, ukaž se mi, ať slyším tvůj hlas! Vždyť hlas tvůj tak libě zní a pohled na tebe je plný krás. Pochytejte nám lišky, lištičky, co na vinicích škodí. Vždyť naše vinice rozkvétá. Můj milý je můj a já jeho. V liliích se pase. Než zavane den a prchnou stíny, ukaž se, můj milý, buď jako srnec, jak samec gazely na horách mezi vrcholy.