Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé? Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má? Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící, Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou? I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího. Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo? Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho. Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti? Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem. Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou? A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří. Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny. Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu. Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali, Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání: Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol.
Aplikace Bible
Aplikace Bible pro děti
