Logo YouVersion
Ikona vyhledávání

Job 31:24-40

Job 31:24-40 Bible Kralická 1613 (BKR)

Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé? Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má? Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící, Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou? I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího. Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo? Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho. Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti? Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem. Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou? A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří. Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny. Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu. Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali, Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání: Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol.

Job 31:24-40 Český studijní překlad (CSP)

Pokud bych svou důvěru složil v zlato, čistému zlatu bych řekl: Má naděje!, jestliže bych se radoval, že mám hojný majetek a že má ruka mnoho získala, jestliže bych pohleděl na sluneční světlo, jak se třpytí a jak spanile putuje měsíc a mé srdce by se dalo ve skrytu svést a polibek mých úst by poslala má ruka, také to je zvrácenost hodná odsouzení, protože bych zapřel Boha nahoře. Zdalipak bych se radoval ze zkázy toho, kdo mě nenávidí, a rozjařil bych se, že ho postihlo něco zlého? Svým ústům jsem nedovolil hřešit, žádat kletbou o jeho život. Cožpak muži z mého stanu neříkali: Kdo by nebyl nasycen jeho masem? Příchozí nenocoval venku, otvíral jsem své dveře pro poutníka. Jestliže jsem svá přestoupení přikryl jako Adam, takže jsem svou vinu uschoval ve své hrudi, protože jsem měl strach z velkého davu a děsilo mě pohrdání lidských čeledí, umlkl jsem a nevycházel ze vchodu. Kéž je mi dopřán někdo, kdo by mi naslouchal. Zde je mé znamení. Ať mi odpoví Všemohoucí. Můj odpůrce sepsal záznam. Cožpak bych ho nenosil na rameni? Připoutal bych jej k sobě jako korunu. Oznámil bych mu počet svých kroků, přistupoval bych k němu jako vévoda. Jestliže má půda křičí proti mně a její brázdy pláčou spolu s ní, jestliže jsem bez placení jedl její úrodu a přiváděl jsem duši jejích vlastníků k zoufalství, ať mi vzejde trní namísto pšenice a býlí namísto ječmene. Tím končí Jóbova slova.