Job 31:24-40
Job 31:24-40 Bible Kralická 1613 (BKR)
Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé? Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má? Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící, Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou? I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího. Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo? Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho. Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti? Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem. Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou? A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří. Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny. Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu. Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali, Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání: Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol.
Job 31:24-40 Bible 21 (B21)
Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jistotou? Copak mě těšilo, jak velké jmění mám a kolik toho svou rukou vydělám? Copak jsem obdivoval zářící slunce a měsíc putující ve své nádheře, takže bych se v srdci dal tajně svést a rukou jim od úst poslal polibek? I to by byl přece trestuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na nebi! Copak mě těšilo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu vedlo zle? Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit tím, že bych na něj svolával kletby. Copak si mí domácí museli stěžovat: ‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘? Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán. Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky? Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit? Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se posměchu svého kmene, takže jsem mlčel a ani nevycházel ven? Kéž by mi někdo poskytl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví! Ať můj žalobce předloží svůj spis! Rád ho budu nosit na vlastních ramenou, ozdobím se jím jako korunou! Všechny své kroky před ním rád vypovím, předstoupím před něj jako princ! Jestli má půda křičí proti mně a její brázdy pláčí společně, jestli jsem její plody jedl bezplatně a mořil její nájemce – pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice a plevel místo ječmene!“
Job 31:24-40 Český studijní překlad (CSP)
Pokud bych svou důvěru složil v zlato, čistému zlatu bych řekl: Má naděje!, jestliže bych se radoval, že mám hojný majetek a že má ruka mnoho získala, jestliže bych pohleděl na sluneční světlo, jak se třpytí a jak spanile putuje měsíc a mé srdce by se dalo ve skrytu svést a polibek mých úst by poslala má ruka, také to je zvrácenost hodná odsouzení, protože bych zapřel Boha nahoře. Zdalipak bych se radoval ze zkázy toho, kdo mě nenávidí, a rozjařil bych se, že ho postihlo něco zlého? Svým ústům jsem nedovolil hřešit, žádat kletbou o jeho život. Cožpak muži z mého stanu neříkali: Kdo by nebyl nasycen jeho masem? Příchozí nenocoval venku, otvíral jsem své dveře pro poutníka. Jestliže jsem svá přestoupení přikryl jako Adam, takže jsem svou vinu uschoval ve své hrudi, protože jsem měl strach z velkého davu a děsilo mě pohrdání lidských čeledí, umlkl jsem a nevycházel ze vchodu. Kéž je mi dopřán někdo, kdo by mi naslouchal. Zde je mé znamení. Ať mi odpoví Všemohoucí. Můj odpůrce sepsal záznam. Cožpak bych ho nenosil na rameni? Připoutal bych jej k sobě jako korunu. Oznámil bych mu počet svých kroků, přistupoval bych k němu jako vévoda. Jestliže má půda křičí proti mně a její brázdy pláčou spolu s ní, jestliže jsem bez placení jedl její úrodu a přiváděl jsem duši jejích vlastníků k zoufalství, ať mi vzejde trní namísto pšenice a býlí namísto ječmene. Tím končí Jóbova slova.