Píseň 1:5-14

Jsem černá, ale krásná, vy dcery v Jeruzalémě, jak stany kédarského kmene, jak závěsy ve stanu Šalomouna. Nehleďte na mne, že jsem osmahlá, že slunce tak opálilo mne. Proti mně vzpláli mé matky synové, postavili mne, ať vinohrady hlídám. Vlastní vinohrad jsem neuhlídala. Miláčku můj, pověz, kde je tvá pastvina, kde přes poledne dáváš ležet stádu? Vždyť proč mám stát jak zastřená před stády tvých kamarádů? Když to nevíš sama, ženo mnoha krás, vyjdi si po stopách stáda a kozičky své pas před příbytky pastevců. Jako klisna mezi hřebci faraona připadáš mi, lásko má. Po líci se ti vinou pramínky, korále tvou šíji vroubí. Pramínky zlaté uděláme ti, v nich stříbro jako kapičky. Dokud král u sebe si hoví, můj nard vůni vydává. Voničkou myrhy je mi můj milý, v mých prsech když spočívá. Keříkem henny je mi můj milý na vinicích v Éngedí.