Proměněný život: V Novém roceUkázka

Prožít rok v odevzdání

Začátek roku je vhodný čas zastavit se a ohlédnout - nejen uvědomit si všechno, za co můžeme být vděčné, ale také kvůli tomu, aby nastávající rok mohl přinést šanci uzdravovat se a růst. 

Při pohledu zpátky si můžeme připomenout zraněné city. Ale místo zamést je pod koberec nebo je nechat produkovat hořkost, můžeme se rozhodnout pro svobodu odpuštění. A první krok k odpuštění je odevzdání. 

“Odevzdání” může patři mezi slova, která nutí lidi trošku přehnaně reagovat, zvlášť když se to týká odpuštění. Máme sklon ztotožňovat si ho s prohranou bitvou - zamávat bílým praporem a dovolit nepříteli, aby nás převálcoval. Ale když se odevzdáme Bohu, můžeme se na to podívat jinak.

U Boha odevzdat se znamená otevřít mu svůj život - dokonce i svoje zranění a bolesti, takže nás z toho může uzdravit. Bůh je plný lásky, milosti a slitování ke každému z nás. Nemusíme se bát předat mu svou bolest, protože se můžeme spolehnout, že bude něžný a s naším srdcem bude zacházet velmi pozorně. 

Také se můžeme spolehnout, že Bůh bude fér. Pro nás je přirozené, že si přejeme, aby lidé nesli následky svého jednání. Vždyť i Bůh chová spravedlivý hněv namířený proti hříchu a nespravedlnosti. Ale musíme přijmout, že lidská srdce může soudit jen Bůh. Na nás není rozhodovat, jestli si někdo zaslouží trest nebo milost, a když budeme prosazovat svou potřebu odplaty, jen z toho vyjdeme zahořklí.

Jestli chceme tento rok prožít pokojně, musíme Bohu předat svůj hněv i pýchu a zaměřit se na svoje vlastní srdce. Je nutné vědomě se rozhodnout odložit k Božím nohám svou bolest a touhu po ovládání situace, a požádat ho, aby v nás on sám působil. Musíme přiznat, že potřebujeme jeho pomoc. 

Jako Kristovi následovníci někdy odpouštíme denně - i když se nám nechce. Stává se, že při procházení odpuštěním musíme Bohu odevzdávat některou bolest opakovaně. Když se znovu vzedmou staré city, znovu a znovu odpouštíme tak dlouho, až nás to přestane znepokojovat. S Boží pomocí jde odpustit všechno. 

To samozřejmě neznamená, že je v pořádku to, co se stalo. Ani to neznamená, že někomu dál dovolíme nám ubližovat. A také to nezbytně nevyžaduje promluvit si mezi čtyřma očima - vždyť ten druhý už možná ani není mezi živými, a přesto je potřeba mu odpustit. Protože to není o něm. Je to uznání či vyznání, které je jen mezi námi a Bohem. Jde o to pozvat Boha dál, aby nám mohl srdce uzdravit.

Nepřetahuj si tedy loňské urážky a bolesti do dalšího roku. A jestli tu je něco, co potřebuješ odpustit, věnuj chvíli modlitbě a v ní to odevzdej Bohu. Řekni mu, že potřebuješ jeho pomoc, a že se s výsledkem spoléháš na něj.