PojďmeUkázka

Něco s tím udělej

Autor S. George Thomas

Už se ti někdy stalo, že jsi při sledování zpráv nebo poslechu rádia nebo v kostele slyšel vyprávět o nějaké krizi nebo nespravedlnosti, které se ve světě odehrávají,a pomyslel sis: “Někdo by s tím něco měl udělat”?

A už jsi někdy uvažoval nad zdrojem té myšlenky? Kde se vzala? Myslíš, že snad... jen možná... ta myšlenka mohla přijít od Boha? A možná že chce, abys ty byl ten někdo, kdo s tím má něco udělat?

Nancy Zirkel a její manžel se poprvé doslechli o pandemii AIDS, když do jejich kostela přijela promluvit princezna Zulu. Vyrůstala v Zambii a kvůli AIDS přišla o svou malinkou sestru... pak o maminku... pak o tatínka. Ve 14 přestala chodit do školy a otěhotněla. Když jí bylo 17, vzala si svého přítele, muže o 25 let staršího než ona, kterému na AIDS umřely už dvě ženy. Teď, když jí je 28, je HIV pozitivní. I když ví, že tu jednou po sobě nechá své dvě dcerky, Joy a Faith, princezna říká, že jí Bůh dal radost a naději i uprostřed tak ničivých okolností. Kvůli své touze udělat všechno, co může, aby pomohla druhým nakaženým HIV, teď cestuje po celém světě a vypráví lidem o krizi AIDS v Africe a naléhá, alby něco udělali a zamezili dalšímu šíření této nemoci.

Když Doug a Nancy slyšeli princeznu Zulu mluvit o ničivých důsledcích pandemie HIV/AIDS, naprosto je odbourala skutečnost, že největší humanitární krize v dějinách se odehrává právě teď a oni o tom vůbec nic neví. Pomysleli si: “Musíme s tím něco udělat! Musíme jít a pomoct. A když my jsme o tom vůbec nevěděli, většina lidí, co známe - naše rodina a přátelé - o tom možná také nic neví. Ale kdyby to věděli, určitě by s tím chtěli něco udělat.”

Tak se Zirkelsovi rozhodli rozšířit povědomí o této celosvětové krizi tím, že uspořádali večírek a pozvali k sobě domů každého, koho znali. Požádali princeznu Zulu, aby přišla vysvětlit jejich asi 50 přátelům a příbuzným to, co se děje v Africe kvůli AIDS, a pak je požádat o pomoc ty děti sponzorovat. Když Nancy na ten večer vzpomíná, říká: "S Dougem jsme plánovali na konci večera požádat každého, aby pomohl tím, že začne sponzorovat jedno dítě v Africe prostřednictvím Word Vision. Ale také jsme se chtěli ujistit, že lidé i dál budou pokračovat nějakou reakcí na to i po ukončení toho večera. Mysleli jsme, že by byl dobrý nápad všechny požádat, aby i oni uspořádali jejich vlastní večírek zase pro jejich rodiny a přátele. Na mně bylo postavit se před naši rodinu a přátele a mluvit, a byla jsem z toho hodně nervozní. V poslední chvíli jsem se tak bála, že jsem se z toho chtěla zbaběle vyvléct, a tak jsem svému muži řekl: "Já to nedám! Ty jdi a udělej to"! A Doug jako úžasný, podporující a povzbuzující manžel jednoduše řekl: "Ty to zvládneš. Vím, že to zvládneš. A teď jdi." A pak mne trošku postrčil, což jsem potřebovala. Když jsem šla nahoru, vyslala jsem střelnou modlitbu: "Pane, prosím, pomoz mi. Dej mi odvahu a vlož mi do úst ta pravá slova." Pak jsem tam došla a dala jsem to. Všech jsem se zeptala, jestli by také nechtěli uspořádat večírek. Řekla jsem jim: " Jestli dva nebo tři uspořádáte večírek, a dva nebo tři z vašich přátel uspořádají večírek, mohlo by se to rozrůst a rozmnožit. A kdo ví, kolik dětí by takhle šlo podporovat a kolik životů by to zachránilo!”

Díky tomu večeru se pro Zirkelsovy začaly otevírat nové dveře a začaly se dít úžasné věci. World Vision je oslovila ohledně převzetí jejich nápadu dělat domácí večírky, a proměnili to v národní program k propagaci v církvích po celých Spojených státech. Nancy také žádali, aby promluvila ke skupinkám dětí ve věku od mateřské školy po páťáky. Aby jim řekla, že i ony se mohou zapojit do pomoci africkým dětem infikovaným AIDS. Protože věděla, že mnoho dětí má pocit, že nemohou udělat nic významného, protože jsou malé a nikdo jim nevěnuje pozornost, chtěla, aby plně pochopily, že pravý opak je pravda. A tak jim vyprávěla, jak apoštol Pavel řekl Timoteovi: "Nedovol, aby s tebou někdo jednal jako s někým nedůležitým jen pro tvé mládí." Nancy každému z nich dala malou pokladničku, aby ji plnily mincemi. Za pár týdnů děti takhle sebraly přes 15 tisíc dolarů! Když na tu chvíli Nancy vzpomíná, říká: "Bylo to úžasné! Ty děti přicházely a pokladničky měly plné až po okraj. Nechali jsme je vysypat to do kbelíků. Přinesly tolik drobných, že pod jejich tíhou dokonce praskala některá ucha těch kýblů! Ale ty děti dál přinášely peníze s radostným srdcem a soucitným duchem... být toho svědkem bylo prostě nádherné ."

Pro Nancy a Douga ten čin "vyjití" prostě začal tím, že pozvali přátele a rodinu k sobě domů. Když jim to Bůh položil na srdce, pasivně se neposadili a neřekli: “Někdo by s tím měl něco udělat.” Ne, rozhodli se jednat. A jejich ochota spolehnout se na Boha a poslechnout jeho vedení přinesla ovoce v takovém rozsahu, že by si to ani neuměli představit. Jejich prostý čin poslušnosti odstartoval řetězovou reakci, která stále ovlivňuje životy bezpočtu lidí.

Možná myšlenka jít a udělat něco, k čemu tě Bůh vede, ti připadá znepokojivá. Možná ani nevíš, kde začít. To je v pořádku. Nemusíš udělat nic obrovského ani složitého. Jednoduše požádej Boha, aby ti ukázal, jak můžeš jeho vedení poslechnout. A pak na základě toho jednej a přitom se spolehni, že on vykoná to ostatní.

Velké věci mívají malé začátky. Ve svém počátku je každý slejvák jen dešťová kapka. Každý požár je jen jiskra. Každá žeň je jen zrno. Každá cesta je jen krok, protože bez toho kroku by žádná cesta nebyla. Bez kapky vody by nebyl déšť. A bez zrna by nebyla sklizeň.
~ William Wilberforce

Verš zpaměti

Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? A jak jim může někdo kázat, aniž by byl poslán? Jak je psáno: "Jaká nádherná podívaná je příchod poslů dobrých zpráv!." Římanům 10:14–15