PojďmeUkázka

Žij svůj život

Autor S. George Thomas

František z Assisi kdysi pozval mladého mnicha, aby se s ním vypravil do města kázat. Skromný a poctěný mladý mnich pozvání rychle přijal, a tak se druhý den brzy ráno vydali na cestu. Když do města dorazili, procházeli se sem a tam po ulicích a zastavovali se s mnoha lidmi - pouličními prodavači, žebráky, dětmi... v podstatě s každým, koho potkali. Na konci dne šli František s mnichem zase domů. Mladík se k Františkovi obrátil s otázkou: "Promiň, pane, ale myslím, že jsi zapomněl, proč jsme sem do města šli. Nepřišli jsme sem snad kázat?" František odpověděl: "Můj synu, kázali jsme. Kázali jsme, když jsme se procházeli. Viděla nás spousta lidí a naše jednání pozorně sledovali. Naše postoje pozorně zvažovali, a když jsme něco řekli, slyšeli to. Tak jsme dnes kázali své kázání. Nemá cenu někam jít kázat, pokud i naše chození není kázáním.”

Bůh nás nevolá, abychom jeho svědectví předváděli, volá nás, abychom jeho svědectvím byli. Jako následovníci Krista je to právě to, kdo jsme. Je to naše podstata - náš charakter - jako lidí Bohem zachráněných a proměněných ke svatosti. Lidé se mnohem víc dívají na to, jak jednáme, než poslouchají, co říkáme. Když se náš život shoduje s našimi slovy - když jsou totožné - náš vliv může být obrovský. Lidé poznají, že jsme věřící, ne proto, že si tak říkáme, ale protože podle toho žijeme. Max Lucado říká: “Říkat o sobě, že jsem Boží dítě, je jedna věc. Ale když se tak o tobě vyjadřuje tvoje okolí, které tvůj život vidí, je to něco úplně jiného.”

František z Assisi nádherně žil obě tyto stránky. Byl to velký evangelista a kazatel, který neohroženě hlásal pravdu evangelia. Jeho činy a sám život sloužily jako svědectví o Boží lásce a milosti. Proslavil se tím, že říkával: "Kaž evangelium za všech okolností, a když to bude nutné, tedy i slovy." Ale František jenom opakoval slova jiného muže, vedeného Duchem svatým, která napsal víc než tisíc let před ním.

Už uplynulo skoro 60 let od chvíle, když Jan stál na Olivové hoře a slyšel Ježíšovo závěrečné poslání těsně před vystoupením do nebe: být jeho svědky... a jít do celého světa získávat učedníky. Pořád si to pamatoval, jako kdyby to bylo včera. Od té chvíle viděl a v procesu rychlého růstu a rozmnožování církve zažil několik neuvěřitelných okamžiků. O Letnicích Duch svatý sestoupil do horní místnosti a pokřtil tam lidi ohněm, a přeš 3000 jich tehdy uvěřilo. Jeho i Petra z vězení vyvedl anděl. Saul - největší pronásledovatel církve - se obrátil a díky tomu se nespočet lidí uzdravilo. Přestože čelila obrovské opozici, církev vzkvétala a dál šířila Kristovo poselství.

Nicméně zažil i spoustu problémů, které tak rychlý růst doprovázely. Členové církve se hašteřili o nepodstatné malichernosti. Lidé překrucovali Ježíšova slova a učili hereze. Věřící to táhlo do dvou extrémů - jedni se naprosto oddělovali od světa a každého v něm, druhé zase cele uchvátil svět a jeho kouzlo. A pak tam byli takoví, co pořád mluvili o vzájemné lásce, ale nikdy ji v životě nezařadili do praxe.

Jako poslední žijící z původních 12 učedníků Jan ví, že jeho úkol je k těmto věcem se vyjádřit. Tak s naléhavostí člověka, kterému je jasné, že už tady na zemi nemá moc času, usedá ke svitku, aby uspořádal svá poslední slova. Přestože jeho tělo je slabé, jeho srdce hoří nadšením, takže píše: "Každý, kdo tvrdí, že má blízký vztah s Bohem, by měl žít stejně jako Kristus... Nemilujme pouhými slovy, drazí, ale opravdovými skutky... Žijte v lásce."

Cítíš za těmi slovy Janovo nadšení a přesvědčení?

Vlastně tady tím říká: “Mluvení tě nic nestojí. Tak jen neříkej, že lidi miluješ, ale jdi a skutečně jim ukaž, že je máš rád.”

Potom, co Jan fyzicky chodil, mluvil a žil s Ježíšem - Bohem v lidském těle - každý den po tři roky, zná ho lépe než kdokoli jiný. Vzpomíná si na den, kdy slyšel Ježíše říct: "Miluj Boha a miluj svého bližního." Nikdy nemůže zapomenout, jak viděl Ježíše vzdát se svého života a položit ho tou nejtrýznivější představitelnou smrtí jen proto, že miloval. A bez stínu pochybnosti ví, že je absolutně vyloučené oddělovat život víry od života lásky… aktivní lásky. Proč? Protože Bůh je láska!

Všechno se to tedy redukuje na lásku. Život křesťana není izolace ani odloučení od lidí... je o tom vyjít do marastu a svinstva světa a mezi lidi bez naděje šířit tu nejlepší zprávu celých dějin... zářit Kristovým světlem v temnotě těch míst... zachránit lidi zotročené hříchem... milovat nepříjemné až odporné, zavržené, zanedbávané, zapomenuté, utlačované a utiskované.

Jak řekl František z Assisi: “Za všech okolností kaž evangelium.” Hlásej dobrou zprávu svými slovy, ale ještě důležitější je hlásat ji svými činy. "žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť příjemně vonící Bohu" (Efezským 5:2).

Žijme. Milujme. Vyjděme. Pojďme.

Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje! Tam, kde je nenávist, ať rozsévám lásku. Kde je zranění, ať rozsévám odpuštění. Kde jsou pochyby, víru. Kde je zoufalství, naději. Kde je tma, ať rozsévám světlo. A kde je smutek, ať rozsévám radost.
~ František z Assisi

Verš zpaměti

Takto jsme poznali, co je láska, že on za nás položil svůj život. I my tedy musíme pokládat život za bratry. Když si někdo žije dobře a vidí svého bratra v nouzi, ale odepře mu milosrdenství, jak v sobě může mít Boží lásku? Nemilujme pouhými slovy, drazí, ale opravdovými skutky. 1 Jan 3:16–18