PojďmeUkázka

K Božímu obrazu

Autor S. George Thomas

Paul Brand nikdy nezapomněl na svoje první setkání s malomocnými. Jako syn misionářů lékařů v horách jižní Indie byl zvyklý, že místní lidé chodili k jeho rodičům pro pomoc. Jednoho dne zahlédl tři cizí lidi, jak se vlečou k nim domů. Kůži na těle měli posetou bílými skvrnami, místo prstů měli pahýly a jeden na nohách vůbec neměl palce. Paul sledoval, jak si jeho tatínek natáhl rukavice a sklonil se, aby cizinci umyl nohy předtím, než mu na boláky dá mastičku a pak jim chodidla zafáčuje. Jeho maminka vyšla z domu a pro ty muže nesla košík s jídlem, ale nedošla až k nim.

Když ti lidé odešli, Paul utíkal, aby sebral prázdný košík, ale k zemi ho přikoval výkřik jeho maminky: "Vůbec na to nesahej!" Díval se, jak tatínek sebral košík, hodil ho do ohně a pak si sundal rukavice, umyl si ruce mýdlem a horkou vodou a celý se převlékl. Když se pak Paul zeptal rodičů, proč se chovali tak divně, tatínek mu vysvětlil: "To bylo proto, že ti muži byli malomocní." Z těch slov na Paula náhle zavanul strach. V biblických příbězích o malomocných slyšel, a věděl, že se k nim nikdo nikdy nepřiblížil, kromě Ježíše.

Podle nejstarších zápisů o nemocech lepru dlouho považovali za nejobávanější myslitelnou nemoc. Lidé, kteří s ní přišli do kontaktu, přišli o ruce a nohy, a obličej často mívali znetvořený. Malomocní nesměli pracovat, a spíš častěji než řídčeji se jich rodina vzdala a naprosto je odřízla. Celá staletí oběti lepry musely volat: "Nečistý, nečistý", aby varovaly protijdoucí. Byli to vyvrhelové, nedotknutelní, nemilovaní. Zavrženi a zapomenuti byli osamělí a naprosto ztratili všechnu naději.

Paul nakonec následoval ve šlépějích svého otce a přihlásil se ke studiu mediciny v Londýně. Na studiích se setkal s Margaret, skvělou věřící dívkou z Jižní Afriky, která se později stala jeho ženou. Když na škole graduovali, byla Margaret v jejich studijní skupině první a Paul hned za ní. Oba dva toužili odevzdat svůj život službě Pánu na poli misionářů lékařů, a Bůh Paulovi otevřel dveře k pozici vyučování chirurgie na lékařské vysoké škole v Indii.

Rok po přestěhování do Indie Paul a Margaret navštívili nemocnici pro pacienty s leprou. Co viděli jim lámalo srdce, ale současně je to pobídlo k činu. Když viděli pacienty nemotorně pajdat po nemocnici na neforemně zafáčovaných nohách, beznadějně zírat nevidoucíma očima a slabě se pokoušet vyloudit úsměv na zohyzděném obličeji, obou se zmocnil pocit: “Tohle je to, proč jsme sem přišli.” Hluboce zasaženi utrpením a bolestí malomocných Pavel a Margaret Brandovi se zasvětili zmírňování jejich utrpení. Do té doby tisíce let všichni věřili, že lepra člověku rozežírá údy, až naprosto odpadnou. Ale Dr. Brand zjistil, že tak to vůbec není. Objevil, že lepra ve skutečnosti rozežírá lidské nervy tak dlouho, až člověk úplně přestane cítit, včetně bolesti. A protože necítí bolest, malomocní se snadno zraní, a to způsobí, že přijdou o své údy a dochází ke znetvoření. To byl naprosto revoluční lékařský průlom!

Proč tedy Paul objevil něco, co nikdo jiný po celá tisíciletí? Protože k malomocným přistupoval úplně jinak než všichni ostatní - kromě Ježíše. Nedíval se na ně jako na případy, ale viděl je jako muže a ženy stvořené k Božímu obrazu. Nedíval se na nemoc, díval se na člověka. Díval se za následky lepry, až do očí těch, kteří jí trpěli. S láskou věnoval pozornost všem podrobnostem života každého člověka, a pomáhal jim řešit jejich pracovní, vztahové i duchovní problémy, čímž vracel do běžného života celého člověka. Paul říkával: "Lidé se cítili tak nechtění, nemilovaní a vystrašení! Čím víc jsem se s nimi seznamoval, tím víc jsem si uvědomoval, jak jsou úžasní." Ty, které svět vnímá jako vyvrhele, nedotknutelné a nežádoucí, Paul viděl jako své bližní, které ho Bůh povolal mít rád. A v důsledku svého objevu mohl pomoct malomocným, s nimiž pracoval, aby se vrátili domů do rodin i do společnosti, začali si vydělávat a pomalu obnovovat svou důstojnost tím, že díky jeho působení viděli sami sebe jako stvořené k Božímu obrazu.

Ježíš uzdravil malomocné, s nimiž se setkal. Rozprostřel své odpuštění na ženu, přistiženou v cizoložství. Věnoval čas zlodějskému výběrčímu daní. To se duchovním vedoucím nelíbilo, a tak se snažili Ježíše přesvědčit, že svůj čas může využít lépe... s lepšími, přijatelnějšími lidmi, co si víc zaslouží, aby s nimi pobyl. Ale Ježíš, který přišel "hledat a zachránit ztracené", odmítl neprokazovat lásku a soucit každému, s kým se setkal - protože věděl, že všichni byli stvořeni k Božímu obrazu.

Koho bereš jako "malomocného" - společenského vyvrhele, vyděděnce, člověka, s nímž nechceš mít nic společného a už vůbec ne se ho dotknout? Svobodnou dívku, která otěhotněla a pak šla na interupci? Mladíka, který nenašel lásku na místech, kde ji hledal, a tak se obrátil k homosexualitě? Člověka, kterého právě propustili z vězení po 15-letém trestu za znásilnění? Mladou ženu, která spadla do pasti drog a prostituce? Pacienta, jehož tělo pustoší AIDS?

Ve skutečnosti nejstarší lidská nemoc sahá až do zahrady Eden, kdy muž a žena poprvé podlehli nemoci hříchu. A to stále sužuje a zaplavuje dnešní svět. Devastující dopad hříchu je vidět všude, kam se podíváme, a ti, které to postihuje, jsou ztracení, nemocní, bez naděje a sami. Bůh každého z nás stvořil ke svému obrazu, a povolal nás nést tento obraz do světa, který to zoufale potřebuje. Paul a Margaret Brandovi této pravdě hluboko v srdci věřili, a jejich život byl viditelný odraz té víry. Jako Tělo Kristovo si nemůžeme dovolit zapomínat, že každý jednotlivý muž, žena, kluk i holka propadlí hříchu jsou také stvořeni k Božímu obrazu, a my máme jediný lék - Ježíše, který je může uzdravit.

Kdo jsou “malomocní” kolem tebe dnes? Požádej Boha, aby ti je ukázal. Pak jdi a rozprostři Boží uzdravující lásku a odpuštění i na ně.

Verš zpaměti

Takto jsme poznali, co je láska, že on za nás položil svůj život. I my tedy musíme pokládat život za bratry. Když si někdo žije dobře a vidí svého bratra v nouzi, ale odepře mu milosrdenství, jak v sobě může mít Boží lásku? Nemilujme pouhými slovy, drazí, ale opravdovými skutky. 1 Jan 3:16–18