Probuď Se Do Boží Vůle Pro Svůj žIvotUkázka

Objevování Boží vůle v údolí zlomeného ducha

Před lety jsem měl vidění, v němž jsem spatřil přehradu. Na jedné straně byla mohutná řeka, ovšem na té druhé pouze suchá a rozpraskaná země. Pochopil jsem, že řeka reprezentuje Boží slávu a suchá země představuje tento svět. Intuitivně jsem se dovtípil, že řeka měla zaplavit suchou zemi, tak jak to popisuje Písmo: „Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře“ (Abk 2:14). Avšak mohutná přehradní hráz se zdála být neproniknutelná. Najednou jsem uviděl ještě něco. V hrázi se začaly tvořit drobné praskliny, z nichž začaly tryskat paprsky vody ostré jako břitva. Posléze se z ní začaly odlamovat větší kusy, až se nakonec voda začala valit ze všech stran. Pak, v jediném okamžiku byla hráz smetena a řeka zaplavila každičkou píď té vyprahlé krajiny. 

Instinktivně jsem věděl, že těmi prasklinami ve zdi jsou „zlomení“ muži a ženy. Jsou to ti, kteří oddali své životy Bohu a modlí se spolu s Ježíšem: „Ne má nýbrž tvá vůle se staň.“ Najednou jsem věděl, jak může Hospodinova sláva pokrýt zemi, jako vody pokrývají moře. Právě skrze tyto lidi, a děje se tak i zrovna teď, vstupuje Boží království do našeho padlého světa. Boží věčná sláva pronikne do přirozeného světa skrze zlomené muže a ženy. A jakmile přijde Boží království do kontaktu s padlým světem, spatříme nadpřirozený důsledek: nemocní budou uzdraveni, mrtví vzkříšeni, pouta budou zlámána a začnou se dít nadpřirozené věci. 

Přesně tímto se Ježíš vykazoval během svého pobytu na zemi. Slova „ne má nýbrž tvá vůle se staň“ nebyla pouze jednorázovou modlitbou pronesenou před jeho ukřižováním. Jednalo se o neměnný postoj jeho srdce. On vždy žil a neustále chodil v dokonalé podřízenosti vůči Boží vůli. Kamkoli přišel, vyučoval o království, On o něm však nejenom mluvil, On ho svým životem vyjadřoval.

Zaprvé, království bylo uvnitř něj, neboť byl dokonale podřízen vůli svého Otce. V důsledku toho se království projevovalo všude, kam přišel: nemocní byli uzdravováni, mrtví povstávali k životu a démoni prchali. Prosba „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ nebyla pouhou Ježíšovou bláhovou utopií. On naplnil svou vlastní modlitbu a ukázal nám, jakým způsobem bude vyslyšena. Prostřednictvím Ježíše Bůh realizoval svou vůli na zemi tak, jako tomu bylo v nebi, a stejnou věc touží vykonat i skrze životy nás všech. Všechno to ale začíná okamžikem, kdy se rozhodneme podřídit svou vůli Bohu: „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Jakmile se dostaneme do bodu, kdy se vydáme cele Bohu, objevíme a naplníme jeho vůli pro naše životy. Řecký výraz hledejte je slovesem označujícím neustále pokračující akci. Je důležité si tuto skutečnost uvědomit, poněvadž objevení Boží vůle pro naše životy není pouhou destinací, do níž máme dorazit; jedná se o postoj srdce. Nespočívá jen ve správné volbě povolání či nalezení toho správného životního partnera. Je to vytrvalý postoj, díky němuž neustále podřizujeme svou vůli té Boží. Je to celoživotní modlitba: „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Dokud jsme naživu, musíme následovat a poslouchat. K objevování Boží vůle pro naše životy dochází každodenně, to když neustále a věrně usilujeme o poznání jeho vůle a o její naplňování. 

Když kráčíme po cestě objevování Boží vůle, vedou často některé její úseky skrze temná údolí, kde nás Bůh zkouší a kde se snaží zlomit naše já. Toto pokořování není vůbec příjemné, je ovšem nezbytné, abychom ho přestáli, chceme-li vidět naplnění Boží vůle v našich životech. Právě v tomto údolí zlomeného ducha se učíme vyznávat: „Ne má nýbrž tvá vůle se staň.“ Ačkoli je toto lámání bolestivou zkušeností, uvolňuje úžasnou Boží moc a činí nás pro něj použitelnými. 

Pavel při svém popisování Boží moci v 2 K 4:7 říká: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ Předtím než může být uvolněna moc, která je v nás, musí být naše já rozbito na kusy stejně jako tomu bylo s Gedeónovými hliněnými nádobami. 

Jsme-li jen rozbité hliněné nádoby, bude z nás vyzařovat Boží moc a veškerá sláva bude jeho. Z toho důvodu Pavel říká: „… ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem… jak je psáno: ‚KDO SE CHLUBÍ, AŤ SE CHLUBÍ V PÁNU‘“ (1 K 1:27-29,31). Bůh velmi rád používá rozbité nádoby, poněvadž se mu skrze ně dostane nejvíce slávy.

Ježíš během poslední večeře vzal chléb a řekl: „Vezměte, jezte. Toto je mé tělo, které se za vás láme“ (1 K 11:24 - KMS). Lámáním měl na mysli ukřižování, které měl zanedlouho podstoupit. Tím zlomením byla uvolněna ta největší moc, kterou kdy svět poznal. Apoštol Pavel říká: „Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já - Kristus žije ve mně!“ (Ga 2:20 – B21). Jsme-li ukřižováni spolu s Kristem, umíráme sami sobě a toto zlomení našeho vlastního já umožňuje Kristovu životu, aby plynul ven z našeho nitra. Zlomený člověk je člověk, jenž je ukřižován spolu s Kristem. V takovém člověku dochází k naplnění Boží vůle, přebývá v něm Boží království a rozlévá se z něj dále do okolního světa.